Hokej v KLDR

Autor Cadilek

Severní Korea. Dokonce i její obyvatelé o ni vědí velice málo. V podstatě jen to, co její propagandistická mašinérie uzná za vhodné. A co teprve zbytek světa. Čím se lidé baví ve volném čase, jestli vůbec nějaký mají, jezdí na dovolené, sportují? Jaké jsou zde nejoblíbenejší sporty? Na spoustu otázek je těžké najít odpověď, co se však týka sportu, tak si hrubý obrázek udělat můžeme. Mezi ty nejpopulárnější patří fotbal, gymnastika, stolní tenis..ale dokonce i HOKEJ. Ze střípků které se dají porůznu najít se dá složit jen dosti neúplná mozaika, ale věřím, že i ta zaujme, protože v KLDR nefunguje téměr nic jak jinde ve světě.

Hokej zavítal do Severní Koree v polovině minulého století, předevsim díky sovětským a čínským pracovníkům, kteří do země přicházeli v rámci socialistické výpomoci. Liga vznikla roku 1956, ovšem první oficiální mezinárodní utkaní sehráli borci KLDR až v roce 1974 kdy podlehli národnímu družstvu Itálie 2:11. Co se ligy týče, tak je velice těžké zjistit jakoukoliv informaci. Dokonce ani IIHF nemá v přehledu mistrů tamní ligy vítěze několika ročníků. Údaj chybí. Zajímavé je, že z přehledu výsledků ročníku 2004/05 vyplývá, že v lize je nelogicky na kontech týmů dohromady téměř 2x tolik výher než proher, což vyvolává diskuze na ruzných hokejových fórech, ale nikdo není schopny objasnit jak je to možné. I z toho je možné posoudit jak težké je zjistit o tamním hokeji i tu nejzákladnější informaci.

Co se ví je fakt, že v KLDR se nachází 3 kryté zimní stadiony a 13 venkovních, na kterých se prohání 3280 registrovaných hráčů. I tento údaj je sice velmi těžké ověřit nicméně i tak je to několikanásobně vice než má bohatý jihokorejský soused (706). Národní mužstvo v podstatě po celou dobu existence pendluje mezi druhou a třetí divizí (ta nejnižší) až na několik vyjímek, kdy se mistrovství světa vůbec neúčastnilo. 

Hlubší povědomí o fungování národního týmu lze získat především díky článku novináře Petera Coxe, který se zúčastnil mistrovství světa divize III v JAR a byl s týmem KLDR v úzkém kontaktu. Jeho zážitky a zkušenosti on sám popisuje jako setkání s úplně jiným světem. Výpravu měl na starosti člověk v pozici jakéhosi managera, který jako jediný uměl anglicky a byl schopný reagovat na Peterovi otázky. Jakmile se však otázky začaly dotýkat politiky, jakákoliv vstřícnost byla ta tam. Přestože se většinou hráči chovali velice nenápadně a tiše, tak když při prvním vstupu do šatny objevili nad dveřmi nápis „North Korea“, okamžitě ho roztrhali. Nad dveřmi se posléze objevil název DPR Korea (Democratic People's Republic of Korea) protože severokorejci jsou na název “Severní Korea” velice hákliví a toto pojmenovaní je pro ně až urážlivé.

Vybavení hokejistů bylo podle očekávání velice špatné. Dresy s nažehleným znakem nebyly z materiálu, který se na dresy běžně používá. Rukavice kapitána týmu si Peter dokonce fotil a poté oslovil výrobce s dotazem na jejich stáří. Tento typ se údajně vyráběl před 12 lety. Největším překvapením byly hokejové hole. Již při prvních střídáních si divák mohl všimnout, že hráči odjíždějící na střídačku předávají hole spoluhráčům naskakujícím na ledovou plochu. Neměli jich jednoduše ani dost pro všechny, museli si je půjčovat. Manažer několik hokejek dokoupil přímo v místě turnaje, ale ani to nestačilo pokrýt spotřebu a nahrazovat zničené. A to ještě jednu získal od jistého hráče z Irska výměnou za náhradní národní dres.

Jak jsem zmínil, hráči působili údajně tiše až plaše a za celou dobu šampionátu opouštěli hotelové pokoje jen na jídlo či zápas. Težko říci, zdali to byl strach z neznáma či zákaz vycházek od stranických činovníků. Tak jako tak, kouzlo Kapského města pro ne zůstalo neobjeveno. Když už byla řeč o herním vybavení tak nelze vynechat ani herní styl. Už nástup před zápasem byl svérázný, když hráči seděli několik dlouhých minut na střídačce, jako by ani nevěděli co mají dělat a teprve když na led začali nastupovat hráči soupeře, konkrétně týmu ze S.A.E., naskakovali také na led a pomalu se rozcvičovali. Herní styl je založený na pevně daném systému ostatně jako všechno. První třetina je ve znamení úporné defenzivy, kdy si hráči KLDR v podstatě jen oťukávají soupeřovi kvality, ve druhé přijde na řadu útok, snaha o vstřelení několika branek a ke konci opět přechod do pevné obrany a držet výsledek. Bezhlavé dodržování systému se projevuje i v úplných detailech. Pokud se objeví korejský útočník před bránou, tak vždy hledá spoluhráče pro přihrávku a to i v případe kdy už brankář dokonce leží bezmocně v brankovišti. Naučený system “kombinace až do brány” zřejmě nedovoluje hráči ani myšlenku na zakončení. Další zvláštností je střídání brankářů. Na první dvě třetiny nastoupil v každém zápase šampionátu brankář, jehož průměr obdržených branek na zápas byl 1,88 na tu poslední potom vždy naskočil o třídu slabší náhradník a to za jakéhokoliv stavu! Styl hry je na první pohled odlišný od jiných tím, že severokorejské mužstvo nehraje téměř vůbec do těla. Dá se říct, že hrají bezkontaktní hokej. To je dáno nejenom nižším vzrůstem hráců, ale pravděpodobně i jejich mentalitou. Z toho jasně vyplývá, že severokorejci chtějí za každou cenu zvítězit díky svému systému, kterému je podřízené naprosto vše a nikoliv díky silným individualitám. To má bohužel velký vliv na jejich výsledky.

Když už je řeč o výsledcích, sluší se doplnit, ze mužstvo KLDR dokráčelo bez porážky až do finále, kde však podlehlo domácímu výběru JAR 1:4. Když po skončení finále přebíral jeden z korejských zadáků nový iPad jakožto cenu pro nejlepšího obránce turnaje, byl na jeho tváři jen nepřítomný zdrcený pohled po finálové prohře. Svého milovaného vůdce jistě nepotěšil a o to jde severokorejskému mančaftu především…